csbgenfrdeitrues

5. neděle po Velikonocích 2021

          Texty: Skutky 10, 44-48;                1. Janův 5, 1-6;                 Jan 15, 9-17

 

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

   četli jsme dnes z evangelia podle Jana cosi jako Ježíšovu závěť, Ježíšův odkaz, příslib i vyslání. Neříká to všem, ale svým věrným, svým učedníkům: „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali“!

   My tato slova vztahujeme nejen na někdejší učedníky, ale všeobecněji na křesťany. Z naší dnešní perspektivy by to mělo obzvláště platit pro biskupy, druhotně pro kněze, a ve třetí řadě pro všechny křesťany.

   Milovat se tak, jako on miloval učedníky, milovat druhé, jako on miloval nás.

   Kristus je příkladem sebeobětavé lásky, jeho sebeobětavou lásku máme nejen obdivovat, ale snažit se o ní, přivlastnit si jí.

   Vzpomínáme v těchto dnech konce 2. Světové války.

   Neuvěřitelně mnoho lidí v této válce padlo, v srdcích měli nenávist, v srdcích měli strach, v srdcích měli i lásku. Někteří vědomě riskovali své životy za ideály, kterým věřili, mnozí riskovali své životy za ideály, kterým nerozuměli, ale podporovali je. Mnozí museli do války prostě proto, že museli. Na té či oné straně. A byli i tací, kteří bojovat odmítli, na té či oné straně.

   Byla to tragická válka. Hrozná válka. Ale byla to nejen válka, bylo to také systematické vyvražďování spoluobčanů, na základě různých motivů a pseudomotivů, jako špatná rasa, duševní nemoc, špatná sexuální orientace, špatná politická orientace.

   Mnoho vojáků se obětovalo pro své blízké spolubojovníky v boji, mnozí se obětovali se pro své rodiny či spoluobčany. Mnoho lidí bylo obětováno, aniž by se mohli rozhodovat, zda se obětovat chtějí.

   Mnoho bojujících padlo hrdinně, mnoho lidí padlo zcela zbytečně a omylem, jak už to ve válečném chaosu a běsnění bývá.

   Položit život za své přátele, je podle Ježíše v Janově evangeliu výraz té největší možné lásky.

   Řada lidí riskovala svůj život, ale přesto přežili. Řada lidí zemřela na zbloudilé kulky, ani nevěděli jak.

   Byla to válka plná bolesti, vždyť všichni ti, kteří válčili či byli někde internováni nebo nuceně nasazeni… všichni měli své blízké, své matky, své otce, sourozence, často i děti… kteří se o ně báli, kteří většinou příliš netušili, kde jsou, a zda se ještě vůbec uvidí. Kolik lásky, tolik bolesti.

   Tak jako Ježíš měl svoji matku, která prožila bolest Ježíšova odsouzení a ukřižování, tak všichni mají své matky a otce, kteří je milují a oni milují je, nejsou-li rodinné vztahy zcela rozbité. Na tento Den matek, bych chtěl připomenout právě tuto bolest, bolest matek synů a dcer, kterým již dost dobře nemohou pomoci a z povzdálí s nimi prožívají celá bezmocná muka. A to nemusí být jen v době válečné.

   Měli bychom mít úctu k lidem, kteří vydobyli naší vlasti svobodu, k těm padlým i přeživším. K Čechům i ke vzdáleným cizincům.

   Pocházím z Plzně a moc dobře si pamatuji, jak jsme si nemohli připomínat svobodně a bez potíží památku Američanů, kteří osvobozovali západní Čechy. Je mi to hrozně líto, ale jsme dnes v situaci, kdy zažíváme něco podobného naruby. Už se ani nemůže dost dobře připomenout památka bojovníků Rudé armády. Jsme zase, kde jsme byli za totality. Relativuje se jejich pomoc. Mimo jiné tím, že jsme si Prahu osvobodili sami, přitom všichni vědí, že bez vstupu Sovětských vojsk na naše území nemělo naše povstání šanci, jen vědomí velké síly blížících se Rusů umožňovalo Čechům se Němcům postavit. Vítězství Rusů se relativuje rolí Vlasovců, tím, že to nebylo osvobození, protože nás prý Rusové ujařmili, atd. Je jedno, co se použije, jen abychom nemuseli slušně Rusům vzdát vděčnost. A je třeba podotknout, že to nebyly jen bojovníci Ruské národnosti, ale muži všech možných národů Sovětského Svazu.

   Zde z tohoto místa nejen jako Tomáš Novák, ale jako služebník Boží vzdávám díky všem lidem, kteří zastavili strašlivou démonickou rozpínavost německého nacismu, italského fašismu, španělského frankismu, japonského fašismu. Statisíce lidí riskovaly své životy, statisíce položily své životy, samozřejmě i v zájmu jejich vlastní vlasti a my zde dnes jsme, nebyli jsme zplynováni, nebyli jsme odsunuti na jiný kontinent, ani jsme nebyli jsme systematicky poněmčeni a převychováni v duchu německého nacismu.

   Lidé byli velmi šťastní, že to vše přežili, tedy pokud to přežili, a pokud to přežili i jejich bližní. A hlavně už nechtěli nikdy žádnou válku. Lidé, kteří dnes touží po válce, kteří šíří nenávist k různým národům, kteří rozdmýchávají válečné konflikty, kteří podporují další a další zbrojení, jsou lidé, kteří nespolupracují na Božím programu lásky k bližnímu, ale na programu Božího protivníka, jehož jméno píšeme bez úcty s malým písmenem.

   Křesťanská láska k bližním, znamená hlubokou úctu ke všemu, co Bůh stvořil, ke všem národům, i k lidské rozmanitosti, rasové i kulturní. A také úctu k tomu, že máme odlišné názory, názory na náboženství, filozofii, etické a politické problémy. Láska nemá být sympatií k těm, kteří mají stejné názory, láska je otevřeností pro různé pohledy dětí Božích. Láska má i silnou pěst tam, kde někdo nespravedlivě ubližuje kterýmkoli dětem Božím. Proto láska musí někdy ukázat svou mužnou sílu, vzít zbraň a střílet, ano i zabíjet. Je to prostředek v nouzi, láska si v něm nelibuje. 

   Bohužel poražení jednoho zla neznamená ráj na zemi. Problémy mění svou tvář, z malých problémů včerejška vznikají velké problémy dneška.

   Program lásky k bližnímu má dnes opět řadu těžkých úkolů. Jeden je mimořádně závažný. Jestliže nacismus a fašismus ohrožoval některé národy a skupiny, a také lidskost ve své podstatě, je zde nyní nenápadný, ale stále vážnější problém, že jako lidstvo stále pokračujeme v likvidaci našeho základu, přírody, bez které v posledu nemůžeme přežít. Podle odhadů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) ročně vymře asi 200-2000 druhů zvířat. Lidé způsobují vymírání živočišných druhů tisíckrát rychleji, než stačí nové druhy vznikat.

   Řešíme problém globálního oteplování, očekávaný nedostatek pitné vody, otázku uživení narůstající populace…

Bohužel, máme problém, a máme ho také jako křesťané. Je zde opět lidskost v boji proti ničivým silám. Pokradmu nenápadně milimetr po milimetru se náš svět naší lidskou lhostejností i hamižností ocitá na pokraji propasti. Tato propast může výhledově znamenat úplné zničení lidské existence, ale v kratším horizontu další konflikty mezi národy, mezi společenskými vrstvami či mezi generacemi.

   Co s tím uděláme, co znamená naše láska k bližnímu? Bude naše láska k bližnímu víc než, že se na sebe budeme mile usmívat a učit o dokonalém Božím království někde úplně jinde?

   Bohužel, nemůžeme jen slavit statečné lidi minulosti, musíme jít vstříc problémům budoucnosti s vlastní odpovědností a statečností, čím dříve tím lépe.

   K tomu nám dopomáhej všemohoucí a milující Bůh,

Amen

 

Mgr. Tomáš Novák ThD.

Právě přítomno: 154 hostů a žádný člen