csbgenfrdeitrues

Kázání na 5. postní 2021

Ke komu v životě jít? -   5. postní 2021

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem, před člověkem záludným a podlým! Tys přece moje záštita, Bože. Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?                                                                                                                     Žalm 43,1-2

Jeremiáš 31, 31-33                                             

 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“

 

Židům 5, 5-10

Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.  Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Jan 12,20-33

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“  „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.

Milí přátelé,

Ježíš nám přes staletí vzkazuje: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“  

Tyto věty jsou středem dnešního evangelního úryvku. Obraz zrna, které v zemi dovolí vyklíčit nové rostlině a ta po čase přinese plody. Obraz člověka, který nevnímá sebe jako střed světa, ale jako bytost s náručí otevřenou pro druhé -  své bližní.

Už jen jedna neděle nás dělí od Květné neděle, kdy si připomeneme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na oslíkovi, a také kvapem se blížící Velikonoce. Když se velerada po vzkříšení Lazara rozhodla, že Ježíše usmrtí, opustil Ježíš Jeruzalém a pobýval s učedníky na odlehlém místě blízko pouště. Šest dní před svátky Pascha navštívil Lazarův dům v Betánii a v něm ho Marie pomazala k pohřbu. A poté vjel do Jeruzaléma. Náš kazatelský cyklus nás nechává na vjezd čekat a seznamuje nás dopředu s Ježíšovým myšlenkovým odkazem a s tím, co Ježíše v Jeruzalémě čeká.

V době svátků býval Jeruzalém plný nejen ortodoxních Židů (někteří přicestovali z velké dálky), ale také proselytů (pohanů), kteří sympatizovali se židovstvím (pro vyšší morálku). Ti se Židy nestali, ale navštěvovali bohoslužby. Bylo jim vyhrazeno stejné místo jako ženám (v Jeruzalémském chrámu nádvoří žen). Čtvrtý evangelista sem přivádí Řeky. Chtějí uctít Hospodina, ale víc se o nich nedozvíme. Evangelista ví, že Ježíš se s Řeky nikdy nedostal do styku a proto k setkání použije prostředníky - Filipa a Ondřeje. Oba mají řecká jména. Janovi záleží na tom, aby se čtenáři dozvěděli, jak se někteří Řekové (a i další pohané) k Ježíši stavěli. „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Tito dva prosebníci zastupují svět, který po vzkříšení půjde za Ježíšem - Kristem. Po ukřižování dostane evangelium do své moci nejen některé Židy, ale i část tehdy známého světa.

Ježíš byl velice charizmatický muž, ale nepokládal svůj život na světě za nejvyšší hodnotu. Tou mu byla Otcova (Boží) vůle).  Věděl, že život nemá jen jeden rozměr, může pokračovat i po smrti. Pokračování však není automatické (kdybychom si ho přáli sebevíc). V Ježíšově sebeoběti je manifestována Boží sláva. „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé   ………….     neboť Tvé je království, i moc, i sláva po věky věků.“  To je začátek i konec modlitby, kterou nás naučil Ježíš. Vyvrcholením Ježíšova života poslušného Boží vůle a Božího záměru se světem je Jeho utrpení a smrt. A totéž se může naplnit na Ježíšovu následovníku. Nemusí, ale může. Musí to vědět Řekové i ostatní. Všechna Ježíšova slova mají universální charakter. Jsou platna všude na světě a v kterékoliv době.

Jak se nám oškliví slova o utrpení a smrti. V covidové době si navíc tyto skutečnosti umíme představit konkrétněji, než v čase pohody. Utrpení pro přiznání se k Bohu, ke Kristu, je dnes v naší zemi málo představitelné. Bůh je mnohým pojmem neznámým a cesta za ním něčím nepředstavitelným, odžitým, patřícím minulým generacím. Jako bychom byli zase na počátku křesťanství. Ježíš přichází za člověkem s nárokem. Pro ten nárok mnohý říká své  rozhodné NE, a  Kristovec bývá se svědectvím  odmítán (výjimečně pronásledován).

Nejsou to tak dávné události, o kterých píše V. Škutina v Reportérovi 16 z roku 1968. “Dostal jsem se ke stolu, v němž seděla celá naše hierarchie, biskupové a vysoký klérus. Jsem bezvěrec, ale byly dny, a bylo jich hodně, kdy jsem se sám nad sebou zamýšlel a litoval jsem, že jsem nenašel víru. Způsob, jakým se tito lidé, většinou už vězněni patnáctý rok, k sobě navzájem chovali, jak byli k sobě pozorní, jak dovedli povzbuzovat ostatní a jak byli báječně vyrovnaní a moudří, jak dovedli ve všem zlém hledat dobré a jak objevovali humor, je tak fascinující zážitek, že jsem jich jejich víru záviděl.“ Uvádím tuto vzpomínku pro hodnotu žité křesťanské víry a pro její sílu překonávat překážky ba i pronásledování.

„Blaženi jsou ti, kterým svět proto zlořečí, že se rozhodli jít za Kristem.“ Tím světem může být politický systém (a ne tak dávno byl), ale bývá to i mikrosvět, zaměstnavatel, někdy soused, někdy vlastní rodina, někdy přítel.

Ježíš šel vstříc smrti, ale také vzkříšení. Smrt podstoupil za nás a místo nás a vzkříšení a život věčný nám nabízí. To přece není nic laciného. Kéž tomu porozumíme a vyvolá to v nás vlnu naděje i vděčnosti.

EB

Právě přítomno: 211 hostů a žádný člen