csbgenfrdeitrues

Kázání na Zderaze 18. 10.2020

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

    Co ten Ježíšem prokletý a uschlý fíkovník, že? Sestry a bratři, jako by ten suchý strom tak nějak narušoval Ježíšovu dokonalou image? Copak měl Ježíš zapotřebí jej tak náhle a příkře zničit? Jsme na rozpacích, možná se cítíme dotčeni, vnitřně se třeba na Ježíše i trochu zlobíme. Ale k tomu se ještě dostaneme.

   Jak se Vám vede? Těm, co jsou online nebo se dívají ze záznamu do tváří nevidím. A z těch několika přítomných mohu číst… obavy, smutek, odevzdanost, strach. Co se to v naší společnosti i na celém světě děje, a co se asi ještě dít bude? Denně čteme statistiky nově nakažených, otestovaných i mrtvých. Denně nás oslovují odborníci i laici se svými pohledy na dění kolem nás. Často bezhlavě přebíráme nám předkládané informace a věříme jednostranným statistikám. Proč ale tomu všemu věříme? Proč nepochybujeme? Proč ztrácíme sami sebe, svůj vnitřní hlas, svého Boha ve svém srdci, svou víru?

   Hlavním tématem dnešních liturgických textů je staronový Bůh: Jako středobod lidského života. Jako pevný základ a měřítko, podle kterého se člověk může orientovat a nacházet smysl života.

   V prvním čtení jsme se zaposlouchali do úryvku knihy proroka Izajáše. Je to Hospodinova řeč k perskému králi Kýrovi. Pohanský vladař Kýr byl Hospodinem povolán k jedinému úkolu, aby zachránil izraelský národ, který spolu s Kýrem a celým světem pak bude vyznávat Hospodina jako pána. Prorok Izajáš sdílí božské výroky o králi s popisem všeho, co Hospodin pro Kýra učiní, a jak mu propůjčí čestný titul pomazaný. Přitom šlo o neizraelitu, jenž Hospodin označil za pomazaného. Pojmu „pomazaný“ se používalo výhradně ve vztahu ke králům z Davidova rodu. Kýra si ovšem samotný Hospodin vyvolil jako svého zplnomocněnce. Jeho prostřednictvím si pak sám Hospodin prosazuje další vývoj dějin. Cílem tedy není obrácení Kýra a Peršanů k Hospodinu. Na celé zemi mají lidé poznat, že Hospodin je Bůh. Izraelský národ má svědčit ostatním národům o zázračném trvání smlouvy mezi národem a jeho Bohem – navzdory předchozího porušení smlouvy ze strany Izraelců. Na základě tohoto svědectví se obrátí k Hospodinu také lidé z jiných národů.

   7. verš jsme sice nečetli, ale já jej zmíním: Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím (ekumenický překlad, ČBS, 1993). To Vám na Boha moc nesedí, že? 6. verš, který jsme slyšeli, praví: Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.  A z toho jasně plyne důsledek: všechno stvořené a vše, co se děje, je třeba vidět ve vztahu k Němu: světlo i tmu, štěstí i neštěstí. Abychom správně rozuměli: Boží jednání přesahuje hranice vyvoleného národa až do takové míry, že Boží pomoc může obdržet vyznavač cizích bohů, v tomto případě perský pohanský král. Probouzí to ve Vás bázeň Boží? Že On si s námi může dělat opravdu, co chce? Ano, je to tak!

   Na jediném místě v Bibli, a to právě ve zmíněném úryvku 7. verše se praví, že Bůh tvoří světlo a působí tmu, dává štěstí a dopouští neštěstí. Ptáte se asi: Jaký to však je Bůh, který dopouští neštěstí? V kralickém překladu je 7. verš uveden takto: Kterýž formuji světlo, a tvořím tmu, působím pokoj, a tvořím zlé, já Hospodin činím to všecko. Zlo a zlé je rozdíl. A kraličtí vysvětlují v poznámkách, že to zlé znamená útrpné. Čili to, co je následek hříchu. Izraelité hřešili tím, že neposlouchali Hospodina, a tak Hospodin svým jednáním s Kýrem a skrze něho překonává vše, co dal dříve svému národu, tedy přímo Izraelitům, vědět o sobě a svém působení.

   Což i dnes nám Bůh neposílá do cesty lidi, kteří jsou zrcadlem našich pochybení, abychom si je (ty naše chyby a selhání) právě skrze tyto lidi uvědomili? Myslím, že každý z nás najde ve svém okolí minimálně jednoho takového Bohem vyvoleného nekřesťana. A co třeba politické špičky naší země, ale i mnoha dalších zemí? Jsou opravdu voleni námi? Nebo je to Bůh v nás, který dosadí do vlády lidi, a ti pak svými rozhodnutími reflektují naši nevíru v Boží všemohoucnost?

   Ve druhém čtení šlo o list Tesalonickým. Apoštol Pavel založil v Tesalonice velký sbor, ve kterém byli Židé, avšak jehož většinu tvořili obrácení pohané. Od samého počátku čelili noví křesťané pronásledování a trvalému dlouhodobému tlaku okolního světa. A apoštol Pavel, který musel z Tesaloniky odejít, měl starost o to, jak si tato církev uprostřed všeho soužení vede. Proto poslal Timotea, aby zjistil, jak se věci mají. Když se Timoteus vrátil, přinesl jenom dobré zprávy. Na základě těchto zpráv píše Pavel svůj první list s cílem povzbudit křesťany v Tesalonice ve víře a v následování Pána. Pavel byl za církev Tesalonice Bohu velmi vděčný a dává tuto svou vděčnost za spasení Tesalonických zřetelně najevo. Apeluje na důležitost ustavičné modlitby jako připomínku jejich víry. V našem textu ve třetím verši Pavel ukazuje tři věci, které mají dosvědčit Tesalonickým, že jsou křesťany – jedná se o známou křesťanskou trojici, kterou je víra, láska a naděje. Jednoduchý vzor křesťanského života, žádné složité náboženství. Nic komplikovaného ani odtrženého od každodenního života. Ano, křesťanský život je opravdu takto snadný, ale to neznamená, že je lehký.

   I ve druhém čtení se setkáme s živým Bohem, přinášejícím spásu. Jedině on povolává a volí lidi, jak se příkladně ukazuje na soluňské církevní obci. Její členové si s vděčností uvědomují, že jako vyvolení náleží jedině Bohu. Správnou odpovědí vyvolených na láskyplné Boží jednání a pravou službou Bohu je život ve víře, naději a lásce, který se projevuje slovy i skutky.

   Toto je povzbuzení i pro nás, milí křesťané. Je tady vzor křesťanského života a je tady také něco, za co musíme být vděční. Doba, ve které žijeme, není jednoduchá. Situace se stává složitější. Svět kolem nás se stále více obrací proti křesťanství. Křesťanství bylo a je nejpronásledovanějším náboženstvím na světě. Vzpomeňme na nedávné vraždy křesťanů v Sýrii, na Filipínách, Srí Lance či v africké Zemi spravedlivých Burkině Faso. A to je důvod, proč i my dnes potřebujeme slova povzbuzení, ujištění a vděčnosti tak jako se jich dostalo Tesalonickým v Pavlově listu. Nacházejme je v Písmu, modlitbě, ale i mezi svými blízkými a buďte také vy těmi, kdo slova povzbuzení pronesou k těm, kteří to potřebují.

   Ještě jste nezapomněli na ten fíkovník? Ježíš se ráno vracel do města a dostal hlad. Když ovšem na fíkovníku našel namísto plodů jen listí, zostra si s ním vyřídil účty: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!" A fíkovník najednou uschnul. Podle poznámky v Markově evangeliu tak Pán Ježíš činí na sklonku zimy, kdy fíky prostě nerostou. Těžko tedy pochopit, co Ježíš vlastně vyvádí.

   Nepřehlížíme ale kvůli jednomu suchému stromu mnohem významnější Boží poselství? Na začátku se totiž dějí divy. Slepí vidí, chromí chodí, děti odhalují Boha ve světě. Vše se točí kolem Ježíše. Nebýt Kristovy víry, tak se další víra nezrodí a divy se nedějí. Ano, řeč je opět o víře a o tom, co všechno víra očekává. Také příhoda s fíkovníkem vykresluje Ježíšovu víru. Hlavní ovšem není, že Pán Ježíš strom usuší, nýbrž že od stromu čeká pomoc. Ježíš přistoupil ke stromu ve víře, že se na něm fíky objeví. Proč by se nemohly objevit, když jsou postižení uzdravováni a děti předhánějí dospělé. Jaký div je větší? Nachází-li Pán na fíkovníku jen listí, pak to znamená, že ten strom už není schopen fíky nést, už skončila jeho plodná léta. Ať tedy raději uschne, je zavčas vykopán a na jeho místo ať vysadí nový strom, aby občerstvoval kolemjdoucí.

   Sestry a bratři, fíkovník je znamením toho, co víra očekává. Fíky v zimě. Hory přemístěné do moře. Víra očekává uzdravení pro neuzdravitelné. Moudrost pro nedospělé. Očekává živého Boha mezi lidmi. Bláhová očekávání. Blahoslavená očekávání. Víra nezpůsobuje nemožné věci, víra nemožné věci očekává. Kdo pochybuje, počítá se skutečností. Kalkuluje s takzvanou realitou, s tímto stávajícím světem. Kristus ale říká: Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit. Když se modlíme, počítáme hlavně s budoucností, která je otevřená. S budoucností, která připouští všechno možné i nemožné. Počítáme s královstvím, které je přítomné tam, kde Syn Davidův kolem sebe shromažďuje svůj lid – děti, nevěstky, celníky a lidi všelijak ochromené.

   Každý člověk žije v konkrétní historické situaci a ve zvláštních společenských podmínkách. A všichni jako Boží obraz náležíme Bohu. Bůh je pánem života a dějin. Jedině jemu náleží každý člověk. Nedávejme mocnářům vládu nad svou svobodou, svobodou svědomí. Žádná lidská vláda nemá ani nesmí mít nad námi moc. Tu má jen Bůh. Řiďte se svým svědomím a přijměte odpovědnost za své jednání. Neposlouchejte lidské autority víc než Boha. I mocní jsou jenom lidé. I oni stojí pod mocí Boží.

Inspirujícím příkladem daru víry je naplnění slov apoštola Pavla: Všechno mohu v Tom, který mi dává sílu; jsem schopen žít v nadbytku i v nedostatku.

Naději, víru a pokoj Vám všem.
Kateřina Hamr
Amen.

 

 

 

Právě přítomno: 94 hostů a žádný člen