csbgenfrdeitrues

Cesta do Emauz.

26.4.2020

Skutky 2,14a. 36-41                      1. Petrův 1, 17-23                       Lukáš 24, 13-25

Sestry a bratři, přátelé,

     tento nám tak dobře známý text i letos rozechvívá naše srdce. Kleofáš a jeho druh jdou do Emauz. Jsou deprimováni Ježíšovou krutou smrtí, podobně jako celý věrný nejbližší kruh Ježíšových učedníků. O matce Marii ani nemluvě. (Pravidelný přenos bohoslužeb na ČT2 z Komunitního centra Matky Terezy nám ukazuje kříž s Ježíšem a jeho maminkou u nohou Syna. Je to velmi dojemné a velmi hluboké zobrazení Piety.) Těžko v tu chvíli pomyslet nebo si představovat, že se situace obrátí k lepšímu nebo k dobrému. A přece se stalo. Jak tak jdou a hovoří o tom, co se v Jeruzalémě před pár dny stalo, připojí se k nim Ježíš. „O čem spolu rozmlouváte?“, ptá se jich. Není jim protivný, ten zvědavý poutník, i když nemohou pochopit, že neví, co je předmětem jejich rozhovoru. Vždyť o té nedávné události v Jeruzalémě se mluví všude, kam zvěst mohla za těch pár dní dojít. A protože jim je s neznámým dobře, pozvolna jim totiž otevírá oči víry, zvou ho na konci cesty, aby přijal jejich pohostinství. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. A pak se vzdálil. Teď to přijde. Jasné prozření. Je to On!  Živý, s námi, přítel, kterého nám nevzala smrt! Aleluja! Srdce by chtělo samou radostí vyletět z těla. V tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma , aby se o svou zkušenost podělili s jedenácti učedníky  a jejich dalšími druhy dlícími pohromadě. Ano, Pán byl vzkříšen a zjevil se Šimonovi, potvrdí jim učedníci.

     Toto se odehrálo před mnoha staletími. Ale podobná scéna se odehrává neustále. Každý z nás, oslovený Bohem,  je na cestě.  Máme mnoho otázek. Na otázky praktického života nám dávají odpověď bližní. Rodiče, učitelé, partneři, přátelé, vědci i pro cokoliv dobrého zapálení lidé. Na otázky víry nám nejlépe odpovídá Ježíš. Jde vedle nás a těší ho, když se ptáme. V kladení otázek nám jsou pomocí pisatelé (a také pořadatelé) svatého Písma. A přece Písmo může zůstat pouhou  literou, která bez Ježíšova Ducha nechá některé čtenáře chladnými. Pro své stáří nás také nemůže inspirovat k mnohým otázkám, které jsou dnes tak potřebné ke kladení. Mnozí zaklapnou knihu a někteří vzdychnou: „Co na té bibli křesťané mají?“  O Ježíšova Ducha musíme velmi stát, prosit o něj. Vždyť je to prosba o živého Ježíše v nás a s námi. Ani sebetvrdší rejžák mi nemůže vydrhnout vzpomínku na prožitek, když jsem jako dospívající dívka uvěřila. Byla jsem velice šťastná. Uprostřed nevěřících spolužáků, generačně odlišná od sester a bratří ve sboru, brzy vyhraněná v touze stát se duchovní. Asi jsem ve vývoji zastydla, protože tu euforii mám v hloubi bytosti přítomnou pořád. „Fanatička“, pravil kdysi jeden nespokojený bezdomovec, když jsem mu namísto nalití druhé sklenky vína nabídla nealko a svědectví víry.

     Pokud nosíte podobný prožitek Ježíšova doteku ve svém srdci, opatrujte jej jako drahokam. Ale neskrývejte ho. Ukazujte ho všem, kteří jej nebudou chtít pošpinit, ale potřebují ho vidět. A také obrazně často utíkejme zpátky do Jeruzaléma za těmi, kdo nám mohou dosvědčit: „Pán byl opravdu vzkříšen! Aleluja!“

Modleme se:

Bože, tys můj Bůh! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní.
Sevři mne, Pane Ježíši, se všemi mými blízkými do náručí. Mnozí přátelé to teď nemohou udělat, ani já ne. Neviditelný virus nám v tom brání. Ale moje srdce je všechny přijímá a přivádí k tobě, abys nás všechny chránil, narovnával a uschopňoval k blíženecké lásce.
Děkuji ti za všechny, kteří takovou lásku projevují mně.

Aleluja!

Ema Blažková

 

 

Právě přítomno: 29 hostů a žádný člen