csbgenfrdeitrues

Velikonoční kázání na Hod Boží

Velikonoční kázání na Hod Boží

Janovo evangelium 20,1-18

 

          Zdravím Vás všechny z kostela sv. Václava na Novém Městě pražském na Hod Boží velikonoční. Pozdravuji vás, sestry a bratři z husitské církve, kteří nemůžete být ve svých sborech a tam slavit letošní Velikonoce. Zdravím vás, sestry a bratři, ekumeničtí přátelé, i vás všechny, kteří prostřednictvím České televize s námi sdílíte tuto slavnosti Kristova vzkříšení. Kéž jsme i přes prostorovou vzdálenost propojeni v Kristově Duchu v jedno společenství víry, pokoje a posilující velikonoční naděje!

Naše slavnost se koná v prostoru starobylého kostela, kde se scházejí věřící zdejší náboženské obce Církve československé husitské. Ještě první postní neděli na začátku měsíce března jsem zde kázal. Proběhla zde na shromáždění obce i volba nové rady starších a hovořilo se o mnohých plánech do budoucnosti a připravovaných aktivitách. Vše je náhle jiné. Postní doba uplynula v naprosto neobvyklých podmínkách. Prošli jsme svátečními dny Zeleného čtvrtku, Velkého pátku, Bílé soboty a nadešel čas Hodu Božího velikonočního.  

          Naše situace určitým způsobem odpovídá čtení evangelia podle Jana určeného na Hod Boží velikonoční. Marie nepřichází k Ježíšovu hrobu za světla, ale ještě za tmy (J 20,1). Pro mnohé lidi v tomto čase nezáří jas velikonočního slunce. Tráví chvíle v uzavřeném prostoru, mnozí i v nemocnicích, někteří jsou ve velmi vážném stavu. Nemohou se nadechnout jarní přírody, povzbudit se a potěšit se ze setkání s blízkými lidmi z rodiny a s přáteli; změnil se nám náhle život ve společnosti i v církvích. Ještě je – obrazně řečeno – tma.

          První velikonoční ráno podle svědectví evangelisty Jana nepřicházejí k Ježíšovu hrobu nějaké velké zástupy s jásavými zpěvy, aby hned radostně slavily Ježíšovo vzkříšení, ale jen jednotlivci. V evangelijním příběhu je to jen Marie z Magdaly a dva učedníci.

         V podání velikonoční zprávy podle Jana je Marie Magdalská dokonce sama. Nejsou s ní ani žádné další ženy, jak se dovídáme od jiných evangelistů, že k Ježíšovu hrobu šla skupina žen (L 24,10). Marie z Magdaly prožívá Velikonoce sama, jako i dnes mnozí lidé.

          Marie přichází s pláčem. Dostává dvakrát otázku, jednou od andělů a podruhé od samotného Ježíše: „Proč pláčeš?“ Bůh o pláči každého jednotlivého člověka ví, jako věděl o pláči Marie Magdalské. „Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není“, slyšíme v Žalmu 38 (Ž 38,10).

          Různé situace, o kterých slyšíme z různých zemí světa, zvláště v Italii, ve Španělsku, ve Spojených státech amerických a v dalších zemích, kde lidé trpí a umírají a jsou narychlo pohřbíváni, se nás dotýkají a vhánějí nám slzy do našich očí.

         I my přicházíme před Ježíše obklopeni tmou, osamoceni a s pláčem. Toužíme být potěšeni, povzbuzeni velikonočním evangeliem. Přejeme si slyšet Ježíšův hlas, zakusit jeho blízkost a setkat se s jeho láskou. Moci se jí i dotknout, jak o to stála tolik Marie z Magdaly. Toužíme o Velikonocích znovu zaslechnout jasné poselství o tom, že tma nebude stále, neboť se rozzáří i v našich srdcích Světlo velikonočního rána a prostoupí celým naším životem jako povzbuzující a nepomíjející naděje. Člověk už nebude natrvalo sám, protože je pozván k setkání s Ježíšem a s mnoha bratřími a sestrami po celém světě. Pláč nebude tím posledním, protože Bůh setře každou slzu z očí a zármutek se změní v radost. Vždyť smíme slyšet z Bibli velká zaslíbení, jako je tomu u proroka Izajáše: „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země (Iz 25,8). A knize Zjevení Janovo slyšíme: „Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí (Zj 7,17).  

        Křesťanské Velikonoce jsou spojené s konkrétními místy, která odkazují k událostem konce pozemského života Ježíše, a tím je svaté město Jeruzalém. Nejposvátnějším místem křesťanů je chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Stojí tam, kde je Golgota a kde se nachází Ježíšův hrob. O letošních Velikonocích, jak se můžeme dovídat, je i chrám Božího hrobu v Jeruzalémě uzavřen pro poutníky a návštěvníky. Jeho návštěva pro mne byla mimořádně silným zážitkem. Také jsem jako poutník navštívil svatou zemi, Jeruzalém a chrám Božího hrobu. Prošel jsem uličkami starého města, které byly zaplněny tlačícími se poutníky z mnoha zemí, stál jsem dlouhou frontu, a nakonec vstoupil do prostoru tradičního Ježíšova hrobu. Ocitl jsem se v prázdném kamenné prostoru. Nebylo tam nic, jako tehdy o velikonočním ránu! První, kdo zjistili, že Ježíšovo tělo tam není, byli Petr, Jan a Marie z Magdaly. 

         Pohled na hrob, nebo do hrobu, pokud je odvalený kámen, je tím jediným, co člověk může vidět svýma očima, dále už je jen smyslům nepřístupná oblast víry. Lidé jdou k hrobu, ale Ježíš tam není, on směřuje k životu. V Janově evangeliu slyšíme o Ježíšově zmrtvýchvstání jako o „vystupování k Otci.“ Ježíš říká Marii: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu“ (J 20,17). V Českém ekumenickém překladu Bible je slovo „vystupovat“, ale v Bibli kralické je užit výraz „vstupovat“. Je to pohyb směrem nahoru, vzhůru, ale i vstoupení někam jinam, než právě jsme. Je to vstup do jiné skutečnosti, do jiné dimenze (Žd 6,20; 1 Pt 3,22). V Bibli se tento výraz „vystupovat“ či „vstupovat“ užívá i ve významu vstupování do chrámu, do svatyně, do Božího prostoru, do Boží blízkosti (Ž 24,3). Nejde o určení zeměpisné výšky či jakkoli měřitelnou vzdálenost, ale o prostor vymykající se naší představivosti. Kristus dokonal na zemi své dílo a vrátil se k Otci, a tak otevřel i nám k němu cestu. Mistr František Bílek, sochař a mystik, toto vystupování Ježíše k Otci jedinečným způsobem ztvárnil ve svém uměleckém pojetí kříže, který dominuje v prostoru tohoto kostela. Ježíš není spoután bolestí, smrtí, ale směřuje jako vzkříšený Syn vstříc svému Otci. Navrací se k nevyčerpatelnému zdroji života, světla, lásky, dobra a pokoje bez konce. Vrací se tam, odkud přišel na tuto naši zemi, aby dál šířil světlo, život, dobro a pokoj, aby za nás zápasil, aby se za nás u Otce přimlouval, aby byl s námi víc než před tím, ještě ve větší plnosti. Naše lidství pozvedá Ježíš k Bohu, jak to vyjádřil teolog prof. Zdeněk Trtík, který také v tomto kostele kázal. Nyní ho budu citovat: „V Ježíši Kristu bylo s Bohem spojeno i naše lidství a s ním vyvýšeno do nebe. Ve své nebeské existenci je Ježíš Kristus naším zástupcem, který ve svém oslaveném lidství připoutává také nás ke svému nebeskému Otci a zajišťuje nám u něho místo“ (Zdeněk Trtík, Slovo víry, s. 68).

          V evangelním vyprávění podle Jana vystupují tři postavy. Na těchto postavách dobře vidíme různé přístupy k velikonočnímu tajemství. Petr představuje přístup autority apoštola. Marie z Magdaly zosobňuje mystický přístup a vztah vroucí lásky a Jan – miláček Páně zase přístup důvěřivé víry.

         Na apoštolu Petrovi vidíme, že jeho apoštolská služba předpokládá setkání s živým Ježíšem. V tomto příběhu o prázdném hrobu to není ještě patrné. Jen se dovídáme, že do prázdného hrobu vstoupil jako první. Ale je to zřejmé z jeho kázání z knihy Skutky apoštolů z 10. kapitoly, které zaznělo jako první čtení na Hod Boží velikonoční (Sk 10,34-43). Petr hovoří nejen o pozemském působení Ježíše, ale i o velikonočních událostech, které prožil. Ježíš zmrtvýchvstalý a vzkříšený vstoupil do Petrova života. Petr se s ním setkává. Pán přichází za ním a povolává ho ke službě (J 21,1-23). Apoštol Petr je uváděn jako první v seznamu zjevování Vzkříšeného (1 K 15,5). Apoštolská služba bez setkání se Vzkříšeným by nebyla možná. To je i svědectví Pavlovo, i jemu vstoupil do jeho životní cesty Ježíš (1 K 15,8). Apoštolská služba církve, tehdy i dnes, stojí na skutečnosti velikonoční víry, že Ježíš je živý.

          Druhou postavou je apoštol Jan „miláček Páně“. On věří v Kristovo vzkříšení bez vnějších důkazů, a dokonce aniž by Vzkříšeného viděl. Bývá ztotožňován s pisatelem evangelia, ve kterém v závěru zaznívá „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (J 20,29). Taková víra je vysoce hodnocena, neboť učedníci ještě nevěděli, že Mesiáš má být vzkříšen podle Písem (J 20,9), nedošli hlubšího poznání a utvrzení víry na základě studia Bible. Tato víra milovaného učedníka je pravou, vlastní a ryzí vírou.

          Marie z Magdaly má na rozdíl od milovaného učedníka neobvyklý mystický zážitek, kterým dochází k poznání vzkříšeného Ježíše. Základem je její vřelý osobní vztah. Marie nepoznává nejprve Ježíšovu podobu ani jeho hlas. Mluví s ním, vidí ho, ale není to ten Ježíš, kterého znala během jeho pozemského života. Ale poznává ho, až při vyslovení jejího jména „Marie“. Setkání s Ježíšem, s jeho slovem, s jeho přítomností ji přináší novou radost. Svoji velikou radost chce Marie z Magdaly spontánně vyjádřit obejmutím nebo dotekem Ježíše. Marie s ním mohla mluvit, mohla ho spatřit, ale nemohla se ho dotýkat. Přitom Ježíš později apoštolu Tomášovi sám řekl, aby se ho dotkl (J 20,27). A nejbližší učedníci s ním měli nejužší a nejtěsnější společenství, a dokonce „s ním jedli a pili“ (Sk 10, 41; L 24,20; J 21,13). V určité chvíli a z určitých důvodů se nelze navzájem dotýkat, jako je tomu v současnosti z důvodu zabránění přenosu nebezpečné nákazy. Uvědomujeme si právě i v církvi, jak jsou doteky důležité – vzájemné podání ruky, lámání chleba, podání kalicha a přijímání z něho při svátostné hostině s Kristem. Nyní existují obavy, aby i dotyky spojené s těmito dary nebyly přenosem nákazy. Nemůžeme se jako větší společenství sester a bratří svátostně Krista dotýkat, ale můžeme naslouchat jeho slovu, obracet se k němu v modlitbách a důvěřovat mu, jako Marie z Magdaly.

          Ježíš Marii říká: „Jdi k mým bratřím.“ Ježíš nazývá učedníky „bratry“ – v tom je zřejmé jeho lidství, ve kterém se s námi spojil. Nejde o pokrevní sourozence, ale především o duchovní rodinu. „Bratři“ – a také „sestry“ – je nejstarším označením církve (Sk 1,15). Výzva určená nejen Marii z Magdaly „Jdi k mým bratřím“, znamená znovu vytvářet rozptýlené společenství.

          Sestry a bratři, v tomto čase si uvědomujeme, co znamená radovat se ze společenství, ze vzájemných setkání, z bohoslužeb, ze společných akcí. Až přijde čas, budeme zase moci obnovovat a tvořit viditelné společenství církve. K obnovení společenství učedníků dochází po zkušenosti Kristova kříže a jeho vzkříšení. Víra každého jednotlivce i celého společenství církve se obnovuje křížem a vzkříšením našeho Pána. Ať nás ve všech zkouškách, překážkách, i utrpení posiluje toto velikonoční poselství o Kristově slavném vítězství. Amen.

 

Duben L.P. 2020

Tomáš Butta
patriarcha Církve československé husitské

 

 

 

 

Právě přítomno: 52 hostů a žádný člen