csbgenfrdeitrues

Špakovou homílii na 4. postní

Homílie br. Josefa Špaka z r. 2004

4. neděle postní – řada A

Evangelium: J 9,1-7. 13-17. 32-39

 

   Víme, že šikovné ruce očního specialisty dokáží operovat hvězdu, která potom oslňuje lidi. Možná, že znáte někoho, kdo se po takové oční operaci šťastně vrátil domů. Dnes se takovým lékařským zákrokům vůbec nedivíme.  Už se ani v úžasu nepozastavujeme nad faktem, že jednomu člověku vyjmou z těla nemocné srdce a že potom žije se srdcem jiného člověka ještě řadu let.

   Je však neslýchané, když ev. Jan ve svém evangeliu podává zprávu o tom, že byl vrácen zrak člověku slepému od narození a to bez komplikovaného lékařského zákroku, jen po smytí bláta, které mu Ježíš položil na oči! Je-li to jen pohádka, pak nemá smysl ji číst při bohoslužbě a rozjímat o ní. Zde jde zřejmě o víc!  Za vším, co nedokážeme pochopit, se tu zjevuje Boží sláva. Pochopili to zřejmě i Ježíšovi nepřátelé: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“

   Nemůžeme si dovolit vykládat tento příběh jen jako diváci nebo přísní kritikové. Jde tu o nás. Možná, že jsme víc slepí než ten muž, který potkal Ježíše jen náhodou.  Ti, kdo tento příběh povýšeně odbudou mávnutím ruky, anebo si s ním nedokáží jinak poradit, jsou určitě stejně slepí pro vnímání Božích tajemství jako byl ten od narození slepý pro vnímání všech krás okolního světa.

   V Janově evangeliu hrají důležitou úlohu farizeové. Dosud nevymřeli. Něco jsme po nich podědili, protože nejraději svůj život podřizujeme zásadě, že nemáme pokládat za pravdu to, co pravda být nemůže. Stejně jako oni máme své „zákonitosti“, s nimiž jsme byli vychováni a s nimiž jsme vyrostli. Farizeové se domnívali, že znají Boha a že jejich znalost je měřítkem všech věcí. Podle nich byl Ježíš hříšníkem a ne Božím vyslancem.  Mýlili se však!!! Tváří v tvář „Světlu světa“ jeho nepřátelé oslepli!

   Učedníci se Ježíše zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Znali prastarou lidskou moudrost, že „ hříchy otců bude Pán Bůh vyhledávat u dětí až do třetího a čtvrtého pokolení a že Pán Bůh nezapomene na žádné lidské provinění.“

   Ježíš však vidí dál, než jeho učedníci. „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Ježíš vidí už cíl. Božím cílem je to, co Jan popisuje v Apokalypse: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi lidmi a oni budou jeho lid: on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,3-4).

   Na jednom místě už byl závoj poodhalen. Tam, kde je Ježíš. To nejdůležitější je, že se ten slepý vydal za Ježíšem.  Možná, že se někteří smáli, když ho viděli s očima zalepenýma blátem.

   Na konci se však odehrál div – jeden z lidí poznal,  že se v Ježíši setkal s Bohem. 

   Vidění pouhýma očima není to poslední, nýbrž poznání Krista, k něm už se člověk dá vést.

   Uzdravený slepec řekl, že Ježíš je prorok.  Tímto poznáním se dal vést vstříc Boží slávě. I pro nás je tato cesta otevřena.

 Amen.

 

Sestry a bratři, přátelé,

   homílie bratra Špaka začíná vděkem za to, co dnes dokáže lékařská věda. Chvála Bohu za to, také se obdivuji vědcům a výkonům lékařských specialistů. Výjimečně se však stanou i smutné  příběhy. Jeden z nich uvádím. Ne proto, abych shodila, co byl řečeno povzbudivého, ale abych naopak nalézala inspiraci i v  příbězích, které na první pohled děsí. Před lety, ještě jako žižkovská farářka, jsem byla požádána jedním akademikem, zda bych nemohla docházet jednou týdně  za jeho maminkou, která je osmdesátnice a je doma sama. „Snad Vám to nebude vadit , že je římskokatolickou věřící,“ pravil. Svolila jsem.

   Setkala jsem se s paní Emilií, která s sedmdesáti letech odešla  s problémem rozostřeného vidění na oční vyšetření. Lékařka jí doporučila několikadenní hospitalizaci v nemocnici, na pozorování, jak sdělila. Když byla paní Emílie připravena na propuštění, řekla ošetřující lékařka: „Dáme Vám do oka injekci. Chvíli neuvidíte nic, ale pak budete vidět jako rys.“  Po chvilce čekání zůstala paní Emílie navždy tve mě. Lékařka naneštěstí napíchla nerv a pacientka oslepla. V době mého příchodu to už bylo deset let. Předpokládala jsem, že se setkám se smutnou a zatrpklou ženou, ale opak byl pravdou. Potkala jsem ženu plnou optimismu a radosti. Paní Emílie se mne hned zeptala, zda se spolu budeme moci pomodlit. Zda ji vysvětlím rozdíly v pojetí víry mezi našimi církvemi. A zda ji přijímám takovou, jaká je. Slíbila, že mi bude vyprávět ze svého bohatého života, protože se provdala za staršího muže, který pracoval v Masarykově vládě.  Chodila jsem od ní doslova nabitá energií a usmátá. Z této paní se vyklubal velmí zábavný človíček. Zdálo se mi, že společnicí je víc ona mně, než já jí. Jak je to možné? Dopomohla jí k tomu její hluboká víra. Ta ji přivedla ke skutečnému odpuštění a zpracování tragédie, která se jí přihodila. „Jsem mrzák. Ale lékařka mne neoslepila úmyslně. Prostě se to přihodilo. Co bych si na ní vzala, kdybych ji chtěla žalovat? To víte, že mi to někteří známí radili,“ odpověděla jednou na mou přímou otázku. „Vidění pouhýma očima není to poslední, nýbrž poznání Krista, k němuž se člověk dá vést“,  vyznal br. Špak. I s ostřížím zrakem můžeme být slepí, když vidíme jen sebe a to, co má sloužit jen nám. Krátkozrakýma očima nebo dokonce slepotou můžeme vidět Boží věci.

Modleme se:

   Pane, děkuji Ti za mé oči. Vidím jimi krásu tvého díla, vše stvořené a hodné chvály. Vidím jimi své bližní, kteří jsou hodni mé lásky. Děkuji ti za oči, které jsou udržovány ve zdraví prostřednictvím léků - kapek. Děkuji ti za vynález brýlí. Dovolují mi také lépe vidět. A děkuji ti za oči mého srdce. Ty vidí tebe – neviditelného. Uzdravuj mou slepotu, když něco, co mám, nechci vidět.

Amen.

 

Ema Blažková

20.3.2020

 

 

Právě přítomno: 26 hostů a žádný člen