csbgenfrdeitrues

Adventní kázání Dr. Beneše

KÁZÁNÍ Iz 40. Advent 2019. CČSH Na Zderaze. (+2 P 3,3-15a. M 1,1-8)

 

     Evangelista Marek zvolil jako počátek biografie JKa část Izajášova textu z Iz 40,1-11. Jinými slovy: Hospodinův výrok čte Marek jako počátek Ježíšova příběhu. Podle Marka ukazují Hospodinova slova o poslovi, který má připravit cestu Pánovi na Jana Křtitele a Marek také výpovědí o Janovi po citaci Izajáše pokračuje. V kontextu Izajášova i Markova sdělení je tedy třeba se na příchod mesiáše připravit, jak to připomíná ve svém druhém listě apoštol Petr. To bychom dobře mohli považovat za smysl Adventní doby. Jenže jak Izajáš, tak Marek však zdůrazňují ještě něco jiného: nikoli přípravu sebe, ale přípravu „cesty Hospodinu“, přípravu „silnice pro našeho Boha“ (Iz 40,3). Jan Křtitel tuto cestu připravoval Ježíšovi. Připravoval ji způsobem svého života (M 1,6), svou řečí (M 1,4), ukazováním, upozorňováním a ohlašováním Ježíše Krista jako Pána (M 1,7-8) a pokřtěním Ježíše (M 1,9).

     Podle Izajáše nastal čas, aby Hospodinův lid byl potěšen (Iz 40,1-2). Potěšen bude zjevením Hospodina a jeho promluvením (Iz 40,5). Aby k tomu mohlo dojít, musí se lid na tom nějak podílet (Iz 40,3), konkrétně musí na to hlasitě upozorňovat (Iz 40,9b-11). Musí ohlašovat, kdo to přijde: Vládce a Pastýř. Někdo, kdo to bude řídit, kdo shromáždí lidi jako ovečky a bude o ně pečovat. Někdo, koho už dlouho čekali a na koho se mohou těšit.

     My si dnes tyto texty připomínáme, protože je v nich naděje. Připomínáme si, jakou nadějí žil Boží lid, posluchači Izajášových slov. Připomínáme si, jakou nadějí žili posluchači slov Jana Křtitele. Ale to vše je jen retrospektiva, jen vzpomínka, jen minulost. Hospodin však chce, aby se toto sdělení dotklo „srdce Jeruzaléma“ (Iz 40,2), to znamená, aby vstoupilo do nejhlubších hlubin Božího lidu. Co je na této naději takové, aby to potěšilo i nás, kteří jsme si z vánoc udělali zdroj příjemných prožitků a slušného byznysu? Jistě, můžeme se zastavit u jesliček a znova si zpřítomnit, jaké to asi bylo, když se Ježíš narodil, jak nesnadno vstupoval do tohoto světa, jak ho nikdo nechtěl a čekali ho snad jen jeho rodiče a tři čarodějové ze vzdálené země, jak se mu přišli poklonit jen bezdomovci z hor. To vše je velmi dojemné a působivé. Ale stále se nám vrací otázka: jak a čím to mělo potěšit „srdce Jeruzaléma“?

     Překvapivě zprávou: už je konec. Už vám to tady skončí: „čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění … Panovník už přichází, jeho paže se ujme vlády … svou paží shromáždí ovečky“ (Iz 40,2.10-11). Ještě razantněji to říká Petr: 2 P 3,10-15a. Tak rozuměli Markovi a Janovi současníci zprávě o příchodu mesiáše, o narození Ježíše. Bůh to konečně dá do pořádku a ujme se nás, vezme si nás k sobě. Ví totiž, že už jsme se tady natrpěli dost (Iz 40,2). Konečně přijde úleva. A my si dnes nepřipomínáme, jak se oni tenkrát, v době Izajášově a v době Jana křtitele těšili, že už to konečně vezme do rukou ten, komu to do rukou patří. My se přece na to přece těšíme také. Proto bychom se i my dnes měli k tomuto Bohem nařízenému volání (Iz 40,6) připojit a zesílit (Iz 40,9) zvuk, který má být slyšet z Božího lidu. Třeba tím, že si znovu uvědomíme, jací máme být, jak máme žít („vynasnažte se, abyste byli nalezeni v pokoji, bez poskvrny a bez úhony, ve svatém způsobu života a zbožnosti“ 2 P 3,14.11) a co má být od nás slyšet: Iz 40,6b-7.9c-11.  

     Amen

 

 

Právě přítomno: 116 hostů a žádný člen