csbgenfrdeitrues

Před 100 lety byl oficiálně vyhlášen nezávislý stát Československá republika

Kázání

Tomáš Novák

Zderaz

 

 

 

28-10-2018

 

100let ČSR

 

Iz. 28,14-16

Ef 2,19-22

Jan 15,17-27

O pronásledování pro božích následovníků

 

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

Jak všichni víte, před 100 lety přesně na den byl oficiálně vyhlášen na Rakousko-Uherském císařství nezávislý stát Československá republika, stát založený na principu sebeurčení národů, na spojenosti národní, nikoli na spojenosti postavené na skvělých sňatcích, válkách a jiných machinacích bohaté šlechty.

Byla zrušena šlechtická privilegia, byla také zrušena monarchie. Monarchie, která byla dosud římskokatolickou církví obhajována jako nejlepší, navíc Bohem daný společenský řád.

Čeští a slovenští věřící, kteří zažili zneužívání církve ve prospěch mocenského -dnešními slovy v podstatě totalitárního systému - , toužili, aby jejich církev byla více česká a méně římská, aby v sobě také více nesla prvků slovanských, prvků Cyrilo-Metodějských. Čeští a slovenští křesťané vnímali jistou strohost Západního křesťanství a měli zájem o více emotivní křesťanství Východní. Netoužili patřit pouze k Východu ani pouze k Západu, chtěli navázat na silné stránky obou tradic a být zprostředkovateli mezi těmito tradicemi. Mít chladný rozum a horké srdce, nikoli obráceně.

Vznik Československa byl vnímán jako vysvobození od poroby, takové další zrušení nevolnictví. Toto osvobození bylo pádem mocenského systému, který byl ještě jednou nohou ve středověku. To, jakým způsobem posílaly absolutistické státy obyvatelstvo do válek, bylo ovšem horší než ve středověku, to je dobré si uvědomit. Často jsou ukazovány turistům hrůzy středověku, aby za své skryté sadistické potřeby zaplatili vstupné, ale novověké dějiny jsou obrovská jatka, která bychom rádi zapomněli.

Dnešní hlavní biblické čtení, čtení evangelijní bylo o pronásledování.

O pronásledování nevinných.

Evangelista Jan takto vidí svého Pána: Jako absolutně nevinného člověka, kterého sám miloval a nikdy nespatřil nic špatného, co by učinil či řekl. Jeho milovaný Pán byl úžasný a přeci tolik nenáviděný mnoha lidmi.

Jak je to možné?

Ježíš sám o sobě neříká, že by byl bezchybný. Sám říká: Nikdo není dobrý, jen Otec v nebesích.

Byl tak, ale viděn. Některými milován a nenáviděn druhými.

Apoštol – evangelista Jan jej znal od mládí. Obdivoval ho. Veškeré nepřátelství vůči němu vnímal jako křivdu, jako nespravedlnost.

A tak dospívá k představě, že toho koho pohoršuje dobro, je vlastně zlý. Že pohoršení z dobrého, svatého je jakýmsi usvědčením ze skrytého zla.

Bylo by to nepochybně zajímavé rozebrat z hlediska dnešní psychologie.

Zabíjet Ježíše, tak svatého člověka, je jak trhat motýlu křidélka …

Nenávidět Ježíše, je to jak nenávidět sedmikrásky.

Co hrozného v hlavách se lidem mohlo stát, že nepokleknou před někým, kdo je tak úžasný, kdo nemocné uzdravuje, chudým pomáhá, opuštěné zve ke stolu.

Evangelista Jan vidí odpor k Ježíši, jako odpor k Bohu, jako základní lidské postižení, zkažení lidskosti. Ze zkažené lidskosti, když vidí krásnou lidskost, vyšlehne zloba. Zkažená lidskost se cítí přistižena, dopadena, načapána. Ta zloba, jakoby v sobě ještě skrývala jistou zlobu. Závist. Jakoby ďábel v podstatě Bohu přeci jen záviděl. Jakoby ďábel ukazoval cestu od Boha, ale kdesi tušil, kdesi moc dobře věděl, že Bůh je lepší než on.

Evangelista Jan vidí, že lidé, špatní lidé, měli možnost při setkání s Ježíšem se změnit, pocítit svatost, pocítit dobro, zažít dobro, tak jako on sám, ale oni se dostali jen ke své zlobě, kterou v nich vyvolával pohled na dokonalost.

Zloba při pohledu na krásu, na pravdivost, na lidskost … je to jakési přistižení, že my nejsme krásní, my nejsme pravdiví, my nejsme lidští. Je v tom jakási hluboká pralítost, že my nejsme ti krásní, pravdiví, lidští.

V posledním čtvrtstoletí má řada lidí potřebu dokázat, že všichni ti dokonalí, vlastně dokonalí nebyli, všichni ti Masarykové, Benešové, Havlové, nebo třeba Fučíkové to je jedno, dosaďte si sami. Mají potřebu je snížit, aby nás nenutili být dokonalými, abychom si mohli dál líně libovat ve své chabé realitě.

Schopní lidé mají být vzorem těm méně schopným, aby trochu věděli jak na to. Když jen budeme všechny ty schopnější strhávat zpět do bláta, ze kterého se dokázali zvednout, nepůjdeme dál, budeme se jen šťastně či spíš nešťastně rochnit v tom našem hnoji.

Prezident Masaryk byl velmi schopný a velmi milovaný člověk, měl své nepřátele. Jedni mu stavěli pomníky a jiní je demonstrativně či nenápadně strhávali.

Naše postmoderní doba nemá ráda uctívání schopných lidí,  na druhou stranu se krmí zájmem o popové či televizní hvězdy, o život zbohatlíků, jejich dětí apod.

Masaryk nebyl vždy milován, jeho názory nebyly vždy populární, zasazoval se proti antisemitismu, proti povrchnímu nacionalismu, proti církevnímu dogmatismu apod.

Člověk by měl hledat pravdu, na ní budovat svůj život a nenechat se odstrašit nevolí druhých. To, že se ostatní zlobí, může znamenat, že se mýlíte, ale také to může potvrzovat, že máte pravdu, a že jste se dotkli bolestného jádra.

Apoštol Jan povzbuzoval prvotní církev, která trpěla, velká většina z Ježíšových učedníků byla popravena.

Bylo třeba povzbudit trpící křesťany. A Jan to dělá: říká, Ježíšovými slovy, tak jak pronásledují vás, tak pronásledovali proroky, tedy ty proroky, které později uctívali. Utrpení patří k tomu, když se rodí něco nového. Bolest patří ke zrodu.

I stát Čechů a Slováků byl trnem v oku jeho nepřátel. Byl srážen a roztrháván. Hrozila mu deportace a poněmčení. Dnes není český národ a slovenský národ viděn nějak negativně, ale nepochybně to souvisí i s tím, že se poslušně zařadil do mocenských struktur, které vyhovují mocným, a nedělá žádné vážné problémy, nevzpírá se jim.

Patolízalský národ nemá většinou problémy. Sice si ho nikdo moc neváží, ale nepřekáží. Skutečné přátele ovšem poznáte, když dojdete k jiné vizi než vaši přátelé. Když jste sví, sami sebou, neděláte jen to, co si myslíte, že se od vás čeká.

Češi a Slováci chtěli být nezávislými národy. Zda se jim to podařilo, je otázkou.

Mají ovšem tyto národy co nabídnout? Něco lepšího? Nebo vlastně nemají?

Kdysi chtěli Středoevropané být mostem mezi Západem a Východem, dnes je toto téma stále aktuální. Přiřazováním se k Západu či k Východu Středoevropané tuto možnost ztrácejí. Zmítáme se. Vehementně jsme se po převratu v roce 1989 hlásili k Západu, ovšem v mnohém se svém konzervativismu blížíme tradičním carsko- orientálním představám o morálce. Svobodu jsme tradičně vždy chtěli hlavně pro sebe, nikoli pro ty druhé. Když si vzpomenu na Chartu 77, která bojovala za individuální lidská práva v Československu, ale nikdy jí nezajímala lidská práva například v jižní Americe. Stejně tak dnes, oslavujeme si zde osvobození od monarchie a do rakousko-habsburské poroby a vůbec nás nezajímá boj Katalánského národa za své sebeurčení a jejich boj proti monarchii. Tak bychom mohli pokračovat.

Myslím, že prezident Masaryk rozhodně chápal svoji demokratickou revoluci mnohem šířeji, než jen jako právo Čechů a Slováků na jejich útulnou národní zahrádku mezi těmi našimi kopečky.

Šlo mu od všeobecnou lidskost, ve které je prostor pro odlišnost, podobně jako Ježíši nešlo jen o pozvednutí jeho židovského národa, ale o ideály mnohem dalekosáhlejší.

Ježíšův vzorný a příkladný žák Masaryk, šel tou cestou, kterou nám ukázal Ježíš, cestou lásky k bližním, která není jen sentimentálním citem, ale velmi praktickou snahou, jak tento svět uspořádat lépe, tak abychom mohli žít šťastněji a hlouběji,

Bohu blíž. Amen.

Právě přítomno: 231 hostů a žádný člen