kostel_05.jpg
csbgenfrdeitrues

Květná neděle

Kázání

Tomáš Novák

Zderaz

 

 

 

Květná neděle

25-03-2018

 

 

Iz. 50, 4-7

 

Filip. 2, 1-11

Lk. 19, 29-48

O obětavosti, vyrovnanosti a hrdé suverenitě lásky

 

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

Dnes je poslední neděle postního období, neděle, kterou zveme neděle Květná, v jiných jazycích neděle Palmová.

Připomínáme jistou přechodovou fázi Ježíšova života. Je to přechod od jeho učení a uzdravování k jeho sebeobětování, k jeho neodporování zlým silám, které se jej pokoušejí zahubit, zlikvidovat, odstranit. Mít rád své přátele není pro Ježíše velkým uměním, vysokým uměním je milovat ty, kdo vám škodí, kdo vám ubližují, své nepřátele. Je to určitý druh zázraku, milovat nenávistné nebo jim alespoň nevracet stejnou mincí. Je to Ježíš, který učí neodplácet pěstí za pěst, ale nastavením druhé tváře. Je to Ježíš, kdo se takto staví nad naši pouhou pudovou reakci ve jménu světa duchovního. Ježíš učí a chce nejen učit, ale jít příkladem, být příkladem toho, že to, co říká, myslí vážně a vztahuje samozřejmě i na sebe. 

Ježíš jde vstříc svému osudu.

Je viděn jako ten, který může cokoli a přeci nedělá cokoli.

Do Jeruzaléma přijíždí jako král, je vítán jako král. Na druhé straně není králem na koni, ale králem na oslátku, na bezbranném v boji nepoužitelném zvířeti.

Přijíždí jako ten, který by mohl svrhnout vladaře z trůnu, ale neudělá to.

Jde však do chrámu a odtud vyhání ty, kteří v tomto chrámu podnikají.

Ježíš je stále ve všech evangelijních příbězích tajemný, těžko předvídatelný.

Ježíše většinou vidíme jen reagovat na slovní útoky nebo se někoho zastávat nebo uzdravovat, ale najednou vidíme, jak někoho vyhání z chrámu. Jakoby to pro něj bylo něco bolestného, jakoby chrám Boží, chrám otce nebeského byl pošpiněn, vyprázdněn, zneužit.

Podobnou bolest můžeme cítit ze zmínky o tom, jak Ježíš uviděl Jeruzalém a dal se nad ním do pláče. V jeho pláči se obráží proroctví o budoucím zpustošení Jeruzaléma, o zničení mramorového chrámu, který byl 10. srpna roku 70 vypálen římským vojskem vedeným Titem.

Jeruzalém byl v lidové etymologii chápán jako „město míru“. Na to zřejmě také navazují slova Ježíšova: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“

V křesťanství byli židé viděni, jako ti, kteří propásli svou šanci. Jako ti, kterým přišla spása, záchrana a oni si jí nevšimli, tragicky ji odmítli.

Židé byli v křesťanství viděni, jako ti, kteří dostali pozvání k slavnostní večeři, ale protože nepřišli, byli na tuto hostinu pozváni lidé z ulice, tedy křesťané pohanského původu.

Co pro nás mohou tyto výroky znamenat, co nám mohou říct, v čem nás mohou vést?

Ježíšova ochota trpět, nepozvednout zbraň, nepozvednout meč své zázračné moci, vede některé křesťany k tomu neodporovat zlému, tiše trpět, nenechat se vyprovokovat k nenávisti. Jiné křesťany vede k tomu, aby zlu odporovali, ale nenásilně, tak jako to slavně dělal Gándhí, Martin Luther King, ale také třeba náš Václav Havel.

To jsou křesťané, kteří vidí cestu křesťanů v tom, že jako jeho následovníci mají být jako on, napodobovat ho, jednat jako on, chovat se jako on.

Jsou ovšem také křesťané, kteří nespojují cestu Ježíše s tím, jak máme žít my. Ježíše vidí jako toho, který pro nás něco mimořádně významného vykonal, něco, v čem ho nikdo nemůže napodobit ani následovat. Pro ně Ježíš trpěl, aby oni trpět nemuseli. Nechci zde soudit tyto dva odlišné postoje.

Moje otázka je především, v čem je dnešní aktuálnost příběhu o vjezdu Ježíše do Jeruzaléma?

Dalo by se zapřemýšlet o tom, jak se chová dav. Jak dav někomu provolává slávu, a jak je tato popularita pomíjivá.

Zdá se, že Ježíš tomuto nepodlehl, zůstává svůj, zůstává sám sebou, ať na něj dav volá „Ať žije!“, nebo ať na něj volá: „Ať umře!“

Jde za svým hlubším smyslem a cílem a nenechá se zmást uctíváním ani nenávistí.

Tato Ježíšova stabilita, je něčím, co je určitě hodným následování. Nenechat se smýkat tím, co si o nás ostatní myslí. Neříkám, že bychom neměli naslouchat tomu, co lidé kolem nás dávají najevo, pokud jde o naši osobu. Samozřejmě mohou mít pravdu ve své kritice, je dobré se tomuto nastavenému zrcadlu od našich přátel i nepřátel nevyhnout. Ale jak víte, člověk se nemůže zavděčit všem. Co je pro jednoho moc, je pro druhého málo.  Člověk má být sebekritický, ale také má být na své cestě, kterou jde vposledu sám, na cestě, kterou máme každou tu svou. Jít za tím, co je pro nás nejpodstatnější. Neříkám nekoukat nalevo a napravo, nedoporučuji jít jako ledoborec či parní válec, který všechny převálcuje. Ale jít vytrvale svou cestu, kterou za nás nemůže jít nikdo jiný.  Je to naše cesta. Važme si jí, jděme po ní co nejlépe a buďme stateční, i když je to cesta utrpením, cesta bolestí. Buďme stateční, ale ne fanatičtí. Jděme mírně, ale jistým krokem.

Nenechme se rozhodit posměchem ani nevděčností a nezájmem, nenechme se rozhodit neúspěchem a nenechme se rozhodit úspěchem, který bývá pomíjivý.

Ježíšova cesta utrpení, nejen utrpení jeho posledních dní, ale také utrpení z toho jak byl nepochopen, jak ani jeho nejbližší ho nechápali, ať je nám posilou.

Utrpení není smyslem života, smyslem žití je mnohem spíše lidské štěstí. Ale nelze se životnímu utrpení zcela vyhýbat.

Ježíšova cesta odkrývá nejen Boží lásku, trpící Boží lásku k nám, ale také naději, že veškeré utrpení bude jednou překonáno. Láska Boží je silnější než smrt. Smrt je naším základním strachem, který je základem ostatních strachů.

Kristus nám otevírá naději, ve které nás Stvořitel, tedy ten, který dává život, objímá svou věčnou přítomností, svým domovským teplem.

Náš Pán a Král není panovníkem přes tištění peněz a vojenské přehlídky, je panovníkem přes to podstatné: přes životní štěstí, které nenacházíme v egoismu, ale v nabídnuté ruce k bližním a bližních. Jeho nabídnutá ruka nás může vytáhnout z trápení, ale i z pocitu marnosti, zbytečnosti, nicotnosti, z pocitů nenávisti a strachu. Jeho nabídnutá ruka nás může vytáhnout z pomíjivosti a smrtelnosti.

Vítejme tohoto panovníka v našem srdci! Hosana!

Amen

 

 

Právě přítomno: 440 guests a žádný člen