kostel_05.jpg
csbgenfrdeitrues

O světlu a naději

Tomáš Novák

24-12-2017

Zderaz

Izajáš 9, 1.5-6

 

4. neděle adventní / vigilie 23.00

 

Lukáš  2, 1 – 16

 

 

O světlu a naději

 

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

světlo a tma patří k nejzákladnějším náboženským symbolům vůbec. Světlo je spojeno se Sluncem, které bylo základním orientačním bodem a energetickým zdrojem lidského života. Tak trochu se to všechno dříve kolem Slunce točilo. Bylo zřejmé, že bez Slunce není život. Bez Slunce byla tma, kde byla tma, vše umíralo. Prvotně rostlinstvo, druhotně všichni živočichové, mezi nimi člověk.

Lidé Slunce uctívali a orientovali své chrámy směrem k jeho východu. Vlastně již slovo orientovat se znamená: uvědomit si kde je orient, tedy východ slunce. I tento náš kostel má presbytář na východní straně, tak jako většina starobylých křesťanských kostelů a předtím kostelů pohanských.

Kdysi jsme s přáteli chodili kdesi na Slovensku v horách a přespávali jsme uprostřed té krásné přírody. Pamatuji si, jak mi tam jednou byla v noci velká zima a jak jsem se nemohl dočkat, až bude den. Pamatuji si, jak jsem viděl místo, kam už sluníčko svítilo a jak jsem si tam došel a nechal se od sluníčka ohřát, jak příjemné to bylo. Podobně, když jsem někde v přírodě přespával, měl jsem občas strach, strach ze všech těch divných zvuků přírody, a pak jsem přeci jen usnul a najednou bylo ráno, a vše bylo veselejší, optimističtější, noční můry byly pryč.

To jsou zážitky, které nás spojují s lidmi dávné, pradávné minulosti.

Není divu, že lidé světlo uctívali, stejně tak, jako jiné fascinující úkazy, fenomény přírody. Světlo Slunce, světlo Měsíce, světlo hvězd, světlo blesku, světlo ohně.

Naše relativně moderní náboženství křesťanské vidí slunce ne jako božské, ale jako stvořené, Bohem stvořené, nicméně slunce zůstává symbolem Boha. Proto je kruh symbolem věčnosti a Boha a zlato rovněž symbolizuje věčné a božské.

Ano, je to ten samý kruh, který byl Ježíšovi malován kolem hlavy a později i Marii a později dalším a dalším křesťanským světcům.

Světlo je symbolem pravdy, neboť světlo odhaluje to, co je skryté. Světlo je symbolem hřejivosti, života, neboť my savci máme život spojený s teplem. Kdo je studený, je mrtvý. Sám oheň se hýbe, tak, jak se hýbe vše živé.

Světlo je také symbolem dobra oproti tmě, která je symbolem zla. A Bůh, ten ‚dobrý Bůh‘ je viděn jako bytost světlem prozářená oproti satanovi, který je vládcem temnot.

Že je něco dobré a že je něco zlé, je to základní, co se všichni od dětství musíme učit, jedlá houba či jedovatá houba, kdo to nepochopí, ten nepřežije.

V dospělosti se tomu černobílému vidění světa zas naopak musíme trochu odnaučit, jestliže nechceme být infantilní, protože nic není úplně černé či bílé, vše je o trochu složitější, s jedy se dá léčit, vše dobré lze zneužít, a nikdo není jen dobrý nebo jen zlý.

Milí přátelé, slavíme dnes Štědrý večer, rozsvěcujeme svíčky v období kdy noc je nejdelší a tma je největší.

Navzdory temnotě a chladu děláme si příjemný čas. Čas, kdy na sebe myslíme. Pečeme samé dobré voňavé sladkosti a dáváme si je vzájemně. V dobách dřívějších to byla doba, kdy bylo třeba pomoci chudým, aby vůbec přežili. Chodilo se od domu k domu s koledou či s žebrotou, pro radost, ale také z naprosté nouze.

Slavíme Štědrý večer, protože Slunce přišlo nenápadně mezi nás, bude sice zima, ještě dlouho, ale den už bude delší a delší, a postupně nabere teplo dne navrch nad studeností noci.

Slavíme Štědrý večer, protože Bůh přišel nenápadně mezi nás. Jako miminko, jako dítě, aby vyrostlo a až bude dospělé, porazilo mrazivou moc zla a smrti.

Izraelité před více než 2000 lety byli zoufalí, Bůh se zdál tak daleko, cítili se ztracení, opuštění, Bohem opuštění. Narození Krista bylo průlomem v jejich beznaději. Bůh přišel úplně blízko, víc to ani nešlo, stal se jedním z nás.

Milující Bůh nezapomněl na svůj zoufalý lid, vrátil se, ale jen málokdo to přijal.

Někdy je těžké přijmout dobrou zprávu. Nechceme jí věřit. Jsme natolik zajetí v kolejích toho, že je vše špatně, že kdyby náhodou mohlo být dobře, nevidíme to či to odmítneme, a dál žijeme roli těch ubohých a opuštěných.

To, jak Kristus nebyl pro každého viditelný, ukazují evangelia dvojím způsobem: Jednak u Matouše, kde jeho hvězdu odhalují nikoli vlastní lidé, ale pohanští mágové z veliké dálky. Jeho vlastní, jeho souvěrci ho nedocenili, ale jiné národy ano, tak to bylo později viděno. U Lukáše tajemství Kristova narození odhalují nikoli učenci či kněží, ale ti nejprostší: pastýři, kteří pod širým nebem trávili svůj den i noc. Byli jednoduší, ale o to možná poctivější, možná skromní, protože všichni ostatní se jevili schopnější. A možná vůbec nebyli hloupí, jen společností vystrčení na okraj, mezi ovce a seno.

Bůh přišel mezi lidi a zdálo by se, jako by chtěl svět zlepšit. Jakoby konečně přišel vladař, který zavede pořádek, spravedlnost a mír. Jako by přišel Bůh zachránce od všeho špatného.

Konečně dobrý vládce, konečně dobrý panovník.

To je slibné. Všichni lumpové budou potrestáni.

A přeci ten Ježíš, kterého nazýváme Kristus, neudělal to, že by vzal meč a pobil všechny lumpy. Nesesadil krále Heroda. Nesesadil císaře, ani toho Piláta.

Prostě mu šlo o něco jiného, o něco důležitějšího.

Vposledu nejde o to, kdo nám vládne. Vposledu jde o to, co sami ze života uděláme. Nehledejme životní štěstí ani od politiků s jejich silnými řečmi ani od jejich výměny za jiné. Ano, samozřejmě, lepší silnice je lepší než horší silnice, o tom není pochyb. Je dobré mít dobré politiky, ale vposledu je životní štěstí o něčem jiném.

Slavíme v těchto dnech narození děťátka, křehkého maličkého tvora, který zpochybnil hodnotu moci mocných.

Protože nejvyšší hodnotou není moc, není ovládání druhých, ale láska k druhým.

Ježíš se svými nádhernými příběhy o marnotratném synu, o milosrdném Samaritánovi a také vlastním životem, ukazuje, o co v životě jde, a sám pohlédl smrti do tváře, aby jí přemohl i pro nás, jak věříme.

Naše štěstí není závislé na žádných mužích v kravatách, jakkoli nám mohou přidělávat starosti či nás občas potěšit.

Je to na nás. V naší schopnosti se otevřít tomuto vesmíru, jeho krásám. Je to na nás, jestli dokážeme v malém vidět velké.

Slavíme narození miminka, které v sobě mělo neuvěřitelnou možnost, podle některých Bůh sestoupivší na zem, podle jiných nejmoudřejší a nejlidštější člověk všech dob. A u dalších jen jeden z mnoha statečných, nesmyslně popravených.

Ale je tomu tak, že zde slavíme lidskost, lidskost, tak jak byla zamýšlena tvůrcem světa: krásnou lidskost. Moudrou lidskost. Tvořivou lidskost. Milující lidskost.

Přeji nám všem, abychom šli v jeho šlépějích, ve šlépějích moudré a shovívavé lidskosti, která má v sobě něco věčného, silnějšího než smrt. 

Neztrácejme naději a neztrácejme naše krásné ideály, neztrácejme to světlo v naší duši, které každý v sobě má, buďme v duši čisti jako malé děti.

Přeji nám všem, abychom mohli pocítit, že nejen světlo se vrací a že teplo se vrátí, ale že také radost a naděje, může opět oživit naše zatuhlá a znavená srdce.

Amen.


Právě přítomno: 94 hostů a žádný člen